Foto: depositphotos
Dermot Mills pracuje pro Irské dráhy již od roku 2000 a nikdy si nestěžoval, až teď. Od roku 2013 prý toho na práci dostává čím dál tím méně a cítí se opomíjeně. To mu vadí i přesto, že mu na účet měsíčně chodí v přepočtu přes 200 tisíc korun. Mít dobře placené místo bez stresů je pro někoho jako výhra v Extra Rentě, pro jiného to však představuje ponížení před kolektivem. Dermot Mills by byl rád, kdyby zaměstnavatel více využil jeho pracovní potenciál, a proto si na pomoc zavolal právníky.
Zaměstnavatel prý naplno nevyužívá jeho pracovní potenciál a on na něj podává žalobu
Podat žalobu na svého zaměstnavatele se pracovník v manažerské pozici rozhodl poté, co přetekla jeho trpělivost. Už od roku 2013 toho v práci na práci dostává čím dál tím méně a cítí se značně opomíjený. Přestože za své nicnedělání dostává ročně v přepočtu 2,7 milionu korun, on by byl radši, kdyby ho jeho šéf konečně začal vidět a plně zaměstnávat. Takové pracovní místečko by leckdo bral jako náhradu za stále nepřicházející výherní výsledky Extra Renty, ale manažer Dermot Mills se kvůli nevyužití své osoby v práci spíše propadá do deprese. Protože jeho prosby o větší pracovní nálož zaměstnavatel dosud nevyslyšel, rozhodl se vzít si na pomoc právníky. No jen aby s ním nakonec Irské dráhy nerozvázaly pracovní poměr. Zahlcený prací a za méně peněz se mu pak může zastesknout po tom, co měl a čeho si nevážil.
Jeho pracovní den lze přirovnat k výhře v loterii
Svůj pracovní den manažer Dermot Mills popisuje tak, že přijde do své kanceláře, kterou má jen sám pro sebe, sní sendvič a přečte si noviny. Potom zkontroluje email, ale protože v něm jen zřídkakdy něco najde, pokračuje ve svém nicnedělání až do konce pracovní doby. Prý ho už nezvou ani na porady. Zatímco někomu tohle přijde jako výhra v Extra Rentě, jiný se může cítit méněcenně. Proti gustu…